R E M   K O O L H A A S   jako kurátor 14. benátského bienále architektury v roce 2014 otevřel v rámci projektu Fundamentals téma Absorbing Modernity: 1914–2014. 

Položil otázku, jak se během uplynulých sta let pod vlivem modernizace a globalizace postupně vytrácela národní a místní specifika architektury. Jak se rozmanitost architektonických kultur proměňovala v univerzální stavební jazyk, v němž je stále obtížnější rozpoznat, zda se nacházíme v Evropě, Asii, nebo kdekoli jinde na světě.

Funkcionalistické nádraží ve Valašském Meziříčí z let 1937–1939 je osobitým projevem československé meziválečné moderny. Jeho architektura vychází z mezinárodních principů funkcionalismu, přesto si zachovává nezaměnitelný charakter. Dobový časopis Zprávy železničních inženýrů v roce 1940 přirovnal siluetu budovy k obrovské moderní protáhlé lokomotivě. Právě tato schopnost vtisknout moderní architektuře konkrétní a rozpoznatelnou podobu je hodnotou, kterou nelze jednoduše nahradit novostavbou.

V souvislosti s Koolhaasovou úvahou získává otázka jejího zachování širší význam. Pokud při každé další modernizaci odstraníme architekturu předchozích generací a nahradíme ji novou, riskujeme postupnou ztrátu staveb, které dávají jednotlivým místům jejich specifickou identitu.

Modernizace železniční stanice ve Valašském Meziříčí je potřebná. Neměla by však být automaticky spojována s odstraněním její historické výpravní budovy. Zachování a citlivá konverze mohou představovat cestu, jak současné provozní požadavky propojit s architektonickým dědictvím místa.

Otázkou tedy není pouze to, jaké nádraží potřebujeme dnes, ale také jakou architektonickou identitu chceme předat budoucím generacím.