Stavba výpravní budovy  ve Valašském Meziříčí, realizovaná v letech 1937–1939 podle návrhu pražských architektů Hilara Pacanovského a Rudolfa Hraby, představuje významnou ukázku funkcionalistické architektury pozdního období První republiky. Stylově navazuje na architektonický purismus druhé poloviny 30. let, který usiloval o střídmý a racionální výraz při zachování vysoké estetické úrovně.

Objekt vyniká zejména hmotovou kompozicí, kaskádovitě odstupňovaná hmota s jednoznačně hierarchizovanými funkcemi (bydlení, administrativa, odbavovací prostory) dokládá promyšlený přístup k provoznímu schématu moderní dopravní stavby. Fasáda s variabilním členěním oken od intimních otvorů v hlubokých lodžiích až po velkorysé vertikální prosklení čekáren dokládá důslednou práci s měřítkem a světlem.

Stavební práce byly zahájeny v červnu 1937 a dokončeny v listopadu 1939. Realizace byla svěřena staviteli Aloisi Sedlářovi z Valašského Meziříčí a podílela se na ní řada specializovaných firem, jejichž účast dokládá vysokou technickou i řemeslnou úroveň stavby. Ústřední topení a větrání dodala firma Hygie a Ing. J. Paseka z Moravské Ostravy, kamenické práce provedl Kamenoprůmysl Jana Havláska z Olomouce, povrchy z umělého kamene firma Prumka Bří Šolcové z Olomouce, interiéry a truhlářské práce nábytkářský závod Jindřicha Jelínka ve Valašském Meziříčí. Podchody, točnu a úpravy původní budovy realizovala firma Ing. Jana Hublíka ml. z Olomouce. Tato spolupráce regionálních i nadregionálních podniků představuje cenné svědectví o organizaci stavební výroby v závěru 30. let a zvyšuje dokumentační hodnotu objektu.

Hodnotu zvyšuje rovněž vysoká míra dochování původní hmotové podstaty a architektonického výrazu navzdory dílčím úpravám (zejména výměně oken a přestavbě pokladen). Objekt má urbanistický význam i v rámci širší struktury města, neboť svým architektonickým řešením reprezentativně vymezuje prostor železničního uzlu, který byl pro Valašské Meziříčí zásadní již v období První republiky.

Význam železniční stanice je třeba chápat i v kontextu modernizace celé tratě Hranice na Moravě – Púchov, kterou zásadně ovlivnil pražský architekt Josef Danda, specialista na železniční stavby. Architekt Danda je autorem funkcionalistické výpravní budovy železniční stanice v Teplicích nad Bečvou, (nemovitá kulturní památka) spoluautorem železniční stanice v Hranicích na Moravě a podílel se také na úpravách Hlavního nádraží v Praze. Své zkušenosti čerpal v pařížských ateliérech André Lurçata a Le Corbusiera, po návratu působil u Ladislava Machoně a Adolfa Benše. Následně nastoupil jako inženýr u Československých drah na stavební správě v Olomouci a ve Valašském Meziříčí, čímž přímo ovlivnil podobu železniční infrastruktury v regionu.

Stavba tak představuje nejen hodnotný doklad tvorby pražských architektů Pacanovského a Hraby, ale i součást širšího odkazu moderních železničních staveb na uvedené trati, které významně spoluutvářel architekt Josef Danda.

Citace  z časopisu  ZPRÁVY ŽELEZNIČNÍCH INŽENÝRŮ, (1940) :

V roce 1937 byla stanice Valašské Meziříčí zrušena a výpravní budova předána do užívání traťové a stavební službě, která ji používá dodnes. Dosavadní stanice Krásno nad Bečvou byla rozšířena, přejmenována na Valašské Meziříčí a místní firma Ing. Sedláře zde postavila od června 1938 do listopadu 1939 novou výpravnu podle projektu pražského architekta Hilara Pacanovského. O jeho díle referoval v roce 1940 časopis Zprávy železničních inženýrů: „Pacanovského nádražní budova ve Valašském Meziříčí vyvolává v diváku v prvé řadě pocit pro proporci a zdůraznění využití kubistických forem hmoty a nové ocenění architektonické čistoty a střízlivosti. Kritik přichází bezděčně k závěru, že tu jde o racionální, ucelenou, přísně foremní a přece jen monumentální stavbu, nepostrádající reprezentaci. Obrysová silueta nové nádražní budovy působí dojmem obrovské moderní protáhlé lokomotivy. Tuto expresionalistickou obrazotvornost vyvolává krychlový blok bytový, dominující na jednom konci nad celou staniční budovou. Šedobílá fasáda přerušovaná jen otvory oken přímočaře nanešených, nechce býti ničím než zakončením a zákrytem, tvořícím účelně vymezený prostor, určený k chvilkovému prodlévání cestujícího. Dílo architekta Pacanovského, školy Gropiusovy a skoro - Corbusiérovy, je příkladem moderního architektonického purismu uplatňovaného i v železničních pozemních stavbách. Vnitřek přijímací budovy je vybaven všemi potřebami a požadavky dnešního stavitelství. Nejprostornější místností je dvorana, provedená v šedozeleném odstínu a z části zeleně vykachličkovaná. Příchody do podchodů jsou obloženy černou kachlí, bíle vyspárovanou. Restaurační místnosti jsou sice skrovné, ale útulné. Vstup pro odjezdy a východ pro příjezd jsou separovány. Ústřední topení, vodovod, větrání a jas doplňují tento nový, kladný přínos našeho železnictví.“

článek z časopisu Zprávy železničních inženýrů poskytl Ing. Mojmír Krejčiřík, 

autor publikací Česká nádraží - Architektura a stavební vývoj I - IV